v jedné ze svých posledních recenzí před pauzou, jsem vám vyprávěla o skvělém českém post-apo románu Spad a dnes se vracím s jeho pokračováním. Řeč je o knize Poločas rozpadu a už teď můžu prozradit, že je to zase jízda.Očekávají nás naši staří známí plukovník Michálek, kapitánka Alice a její bývalý manžel, nejvěrnější plukovníkův přítel, Ryan, tak je nenechme čekat dlouho a pojďme na to.
V prvním díle jsme naše hrdiny opustili těsně po vztyčení české vlajky v právě dobytém Brně a setkáváme se s nimi tamtéž, jen o rok později. Nové Brno, jak ho jeho obyvatelé začali nazývat, jen vzkvétá pod velením plukovníka Michálka a lidé v něm vedou celkem normální život. Tak normální, jak to na válkami zničené planetě jde. Po Japoncích, od kterých si město vybojovali zpět, zůstalo hodně moderních zbraní, léčiv i technologií, takže se město mohlo nerušené rozrůstat a v pohodě fungovat. Tuto pohodu naruší nález spoutané Japonky v jedné ze zkonfiskovaných karavan otrokářů. Patří ke speciálním výsadkovým jednotkám Japonska a její jednotka měla za úkol zlikvidovat kult operující na severu. Bohužel neuspěli a ona padla do zajetí Grabiezců - Měnitelů. Ti chtějí dodělat co bůh, podle ostatních válka, začal - odpálit veškeré zbylé atomovky a nastolit tak nukleární zimu, kterou lidstvo nepřežije.
Naši hrdinové samozřejmě okamžitě vymyslí plán - jednoduchý, jasný, přímý. A takové plány se téměř vždy podělají ještě před tím, než vůbec začnou. Třeba tím, že Měnitelé zaútočí na předsunutou farmu Nového Brna a to, co z farmy zbude rozhodí i naše zkušené vojáky. Ještě víc je rozhodí, když je napadnou ukrytí Měnitelé, kteří tam na ně netrpělivě čekali. Nechat se zabít ale nemá naše jednotka ve zvyku a tak mají zanedlouho v rukách nejen zásoby, ale i zbraně nepřátel. Zjišťují, že situace je horší než si představovali a nezbývá jim nic jiného, než se vydat na další misi do Krakowa, nejjižnější základny kultistů.
Pokud jsem při čtení prvního dílu měla nějaké pochybnosti o tom, jestli se mi kniha líbí nebo ne, díl druhý veškeré pochybnosti rozprášil. Tato série se stala jednou z mých oblíbených a s postavami jsem se sžila tak, že bych s nimi klidně zašla na pivko. Nebo bojovat a snít o vychlazené Plzni. A to vlastně ani pivo nepiju. Kotleta prostě umí vykreslit lidi i situace tak reálně a živě, že vše prožíváte s nimi. Najednou nejedete tramvají, ale házíte granáty z vrtulníku nebo se plížíte smrdutým bahnem.
A je ještě jedna věc, která je mi hrozně sympatická, ačkoliv to může být považováno za úplný detail. Je to Alice, silná ženská postava, u které nemám pocit, že by byla v příběhu jen kvůli genderové vyváženosti. Alice si svoje místo po plukovníkově boku náležitě zasloužila a svým uměním se zbraněmi a technikou oslní, a předčí, většinu mužů. Já jen doufám, že až pude svět jednou do háje, budu stejně tak zatraceně dobrá, jako je ona.
To je pro dnešek vše, ale už mám rozečtený poslední díl, takže se určitě objeví brzo i tady. Zatím pohov, vojáci.
Žádné komentáře:
Okomentovat